NÁRODNÍ HŘEBČÍN KLADRUBY NAD LABEM (16. 7. 2022)
Po určitých přípravách a rokování se náš Klub vozíčkářů Trutnov vydal poprvé do Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem. Věděli jsme, že z nabízených 4 prohlídkových okruhů a rozhledny můžeme kvůli našemu hendikepu a jejich připravené bezbariérovosti navštívit pouze dva, ale od začátku nás uchvátilo vlídné a profesionální přijetí celého zaměstnaneckého kolektivu. Průvodkyní nám byla Ludmila Ninhová a skupinu uzavírala Zdeňka Kóllnerová. S nimi jsme vstupovali do stájí s plemennými hřebci i do volných stájí chovných klisen, kde probíhal běžný víkendový pracovní provoz. Protože péče o koně musí probíhat samozřejmě denodenně. Tudíž nám bylo jasné, že ukázněnost z naší strany vytvoří tu druhou stranu pomyslného oboustranného respektu. Postupně jsme si prohlédli za zajímavého výkladu, který pro dva naše mladé ukrajinské přátele probíhal stručně i v ruštině, kočárovnu, postrojovnu a muzeum a prošli jsme celým komplexem dokonale uspořádaných budov v klasicistním vzhledu z počátku 19. století. Kolem rozlehlé venkovní jízdárny nám bylo ukázáno, kde stojí stáje pro mladé koně ve výcviku, porodna hříbat, bránu, kudy vjížděl panovník z Vídně a jiné funkční stavby včetně Kaple Povýšení svatého Kříže. Dnes se zde chová přibližně 500 starokladrubských koní, a to ve dvou barevných variantách: bílé a vrané (o vraníky se starají v někdejších knížecích stájích ve Slatiňanech u Chrudimi). Viděli jsme náročnou a zodpovědnou práci kováře v akci, tedy kování podkov. A mj. kočár poštovní, kočár T. G. Masaryka a pozlacený kočár církevních hodnostářů. Dvouhodinová prohlídka nás nabila pozitivní energií toho místa, a kolem poledne jsme zde zakončili svou výletovou misi v bistru, kde jsme měli připravený oběd za velmi příznivou cenu. Vřele doporučujeme. Poznali jsme, že na starokladrubského koně a jejich chovatele můžeme být právem hrdi, neboť hřebčín je jedním z nejstarších na světě a svou tradicí od poloviny 14. století a specializací na výcvik koní pro císařské a královské dvory dnes zvyšuje českou prestiž ve službách dánského královského dvora a je zároveň chloubou královské jezdecké gardy ve Švédsku. Při příjezdu a odjezdu i dokonale vyvážená kulturní krajina složená z luk, pastvin, starobylých alejí, lesů, slepých ramen Labe, zavodňovacích struh náš pohladila po duši, až se člověku chtělo zapět: „Kde domov můj…“. Promiňte mi ten sentiment. Jedno je jisté: díky nádhernému objednanému počasí a přátelskému, částečně bezbariérovému provedení, i dojmu z celého vydařeného dne zářily naše žuchvy (rozuměj po koňácku tváře) od ucha k uchu! A proto jsme všichni malý doutníček našeho bosse vnímali jako naprosto zasloužený. Vděčnost, vděčnost, vděčnost.
Autorka článku: Jitka Mikulová
